Zdroje signálu

Mikrofony

Abychom byli schopni zaznamenat zvuk (řeč, zpěv, akustické nástroje, zvuk reproduktoru z kytarového komba…), potřebujeme jej nějak sejmout a přenést do vstupu zvukové karty (audio interface) a do našeho projektu.

K tomu slouží mikrofon – zařízení, které snímá změny akustického tlaku a mění je na odpovídající elektrický signál. Existuje několik druhů, které mají svoje výhody i nevýhody, pro začátek bude stačit popis dvou nejpoužívanějších typů:

Dynamické mikrofony:

Konstrukčně jsou poměrně jednoduché. Membrána, která zachycuje změny akustického tlaku, je spojena s cívkou, která se pohybuje v magnetickém poli. V cívce vzniká elektromagnetickou indukcí odpovídající elektrické napětí a to se pak kabelem přenáší na vstup zvukového zařízení. Výhodou je schopnost zpracovat velký akustický tlak, mechanická odolnost a univerzálnost. Nevýhodou je menší citlivost, menší a nevyrovnaný kmitočtový rozsah a tím také menší schopnost snímat jemné detaily ve zvuku. Pro tyto vlastnosti jsou nejčastěji používány pro živá vystoupení, ale dobrou službu udělají i v nepříliš dobře akusticky upraveném studiu, kdy vás ruší okolní hluk od sousedů nebo z ulice.
Nejznámějšími typy jsou Shure SM58 (pro zpěv) a Shure SM57 (pro kytarové aparatury, ale lze jej použít i univerzálně) a chybu s nimi určitě neuděláte. Pozor na podezřele levné inzeráty, Aliexpres a Ebay – jedná se o levné čínské kopie!
Další prověřené značky jsou AKG (D5), Sennheiser (e835), Audix (OM2), Lewitt (MTP550) nebo Se Electronics (V7). Pokud máte opravdu hluboko do kapsy, pak Samson (Q4), Behringer (XM8500), Soundking (EH002)…

Hodí se např. na rockový zpěv, pro kytarové aparatury, hlasitější nástroje typu housle apod. Do domácího studia tenhle typ zvolte, pokud jste například metalový zpěvák. A nebo pokud již máte dynamický mikrofon ve zkušebně, kde hrajete s kapelou.

Kondenzátorové mikrofony:

Na tenkou kovovou membránu, umístěnou v elektrickém poli, dopadá akustický tlak. V rytmu změny kapacity v elektrickém poli se mění i elektrické napětí na výstupu ze snímací kapsle. Nevýhodou je nutnost externího, tzv. fantomového napájení. Dnes jej najdete snad na všech zvukových kartách i levných mixážních pultech (vždy si to před nákupem ověřte!), takže by to neměl být problém. Jedná se o 48V stejnosměrných. Další nevýhodou je menší mechanická odolnost. Tyto nevýhody jsou ovšem vyváženy větší citlivostí, hloubkou náběru (ochotně nahrají i plačící dítě od sousedů…) a vyrovnaným a širokým kmitočtovým rozsahem a pokud uvažujete zatím o jediném mikrofonu pro domácí studio, vydejte se touto cestou. Hodí se pro řeč, zpěv a tišší akustické nástroje, např. pro akustickou kytaru.

Někdy narazíte na USB kondenzátorový mikrofon – ten do domácího studia nedoporučuji. Obsahuje v sobě již zabudovanou zvukovou kartu a tím pádem nemůžete zároveň s ním nahrávat i jiné nástroje nebo zpěvy. Hodí se ale například na podcasty, pokud chcete nahrávat pouze řeč a nic jiného neřešíte.

Nejznámějším typem je jistě Neumann U87, léty prověřený profesionály, ovšem s cenovkou něco přes 60.000 Kč jako první kousek do domácího studia asi příliš vhodný nebude a i kdybyste na něj měli, jeho výhod v panelákové ložnici určitě nevyužijete a jsou to vyhozené peníze. Pořiďte si jeden velkomembránový studiový mikrofon, dívejte se po značkách Rode (NT1a), Audio-Technica (AT2020), Oktava (MK319), AKG (P120), Lewitt (LCT240) a nebo levnější MXL (990, V67), Behringer (C1, C3), Samson (C01, C03) nebo Apex (435B). Cenově zajímavou volbou může být i „the t-bone“ SC400. Značka německého hudebního e-shopu thomann.de, který dodává i do ČR.

Kvůli vysoké citlivosti kondenzátorových mikrofonů budete potřebovat další drobnosti:

a) Košík neboli „pavouka“ – pružná konstrukce, do které umístíte mikrofon a pak jej umístíte na mikrofonní stojan.

b) Síťku před mikrofon (pop filtr) – připevní se ke stojanu asi 10 cm před mikrofon. Zabraňuje zdůraznění „retnic“ – vyslovené hlásky jako „b“, „p“ nebo „t“ by bez ní zněly jako výstřel z děla.

Někdy bývá košík, případně i pop-filtr, součástí balení mikrofonu.

Budete potřebovat stojan a také kabel. Kabel používejte vždy XLR(F) – XLR(M), pro oba typy mikrofonů.

Dívejte se také po „směrové charakteristice“ mikrofonů. Nejčastější je kardoidní, ve tvaru obráceného srdce a to u obou typů. Nejcitlivější je přímo zepředu, méně pak z boků, zezadu téměř vůbec. Pokud váháte, zvolte tuhle.
Hyperkardoidní jsou citlivé pouze přímo zepředu, zatímco z boků a zezadu neberou skoro vůbec. Hodí se především na živá vystoupení rockových kapel, protože jsou velmi málo náchylné ke zpětné vazbě (nežádoucí pískání). Nevýhodou je však nárok na zpěváka, aby důsledně zpíval přímo rovně do „bambule“, jinak jej nebude slyšet.

U kondenzátorových je někdy směrová charakteristika volitelná. Kardoidní, kulová (všesměrová) nebo osmičková, to ale v začátcích řešit nejspíš vůbec nebudete.

U kondenzátorových mikrofonů také dávejte pozor na to, kde je membrána, abyste do něj zpívali skutečně zepředu. Poznáte to podle umístění loga firmy, nebo tam, kde přes mřížku vidíte kruhový útvar membrány.

Je běžné, že studia bývají vybaveny několika různými mikrofony a zvukař je volí podle konkrétní situace.

Pokud je však vaším cílem tvořit elektronickou ambientní hudbu, mikrofon možná nebudete potřebovat vůbec…