VST, VST3, 32 bitů, 64 bitů… kdo se v tom má vyznat? (1)
Než začnu dál hýkat nadšením, co všechno můžeme mít zadarmo, asi nebude od věci novopečeného zájemce o nahrávání trochu zasvětit do problému.
V dobách minulých stál jeden megabajt paměti (to je asi tak osm až šestnáct tisíckrát méně, než máte v počítači dnes) zhruba tisíc korun. A počítače jich byly schopny pojmout maximálně 16 nebo 32. A pevné disky se měřily na stovky megabajtů. A do tohoto prostoru se s operačním systémem a ostatními programy už skoro nic jiného nevešlo. Takže se elektronické hudební nástroje a efekty připojovaly MIDI kabelem, zvenku. Zabralo to hodně místa, bylo potřeba hodně audio a MIDI kabelů a taky je bylo potřeba správně pozapojovat, spotřebovalo to hodně energie, bylo to drahé atd… Ale fungovalo to. A samozřejmě může fungovat i nadále, pokud jste koupili drahý zvukový modul nebo efekt se kterým se nechcete rozloučit, pořád jej můžete používat. To je také ten důvod, proč i na některých nových audio rozhraních (zvukových „kartách“) stále naleznete dvojici „pětikolíků“ MIDI.
Na starších zvukových kartách (tenkrát to ještě skutečně byly karty) byly zvukové moduly – MIDI syntezátory – „zadrátovány“ napevno, takže neužíraly drahocennou operační paměť z počítače, ovšem jejich zvuková kvalita byla málokdy srovnatelná se skutečnými hudebními nástroji.
Jenže technika se vyvíjela, paměti zlevňovaly a zrychlovaly. První, kdo této situace využil, byla firma Steinberg, která v oboru počítačového nahrávání už tenkrát nebyla žádným nováčkem. A vyvinula systém, kdy se kompletní hudební nástroj nebo efekt nahrál přímo do operační paměti a audio a MIDI vstupy i výstupy byly do paměti přijímány rovnou z hudebního softwaru (DAW). Jak by řekl Cimrman – zkuste to bez drátů, milý Steinbergu! Tento systém byl označen Virtual Studio Technology – tedy zkráceně VST.
Jak se vyvíjely paměti, vyvíjely se i operační systémy a programy. První programy pro počítačové nahrávání byly pouze sekvencery – programy, ve kterých bylo možné pracovat jen s MIDI daty a audio se zpracovávalo zvlášť, na magnetofonový pás. První skutečné DAW s možností záznamu audio dat se objevily již ve Windows 3.11 (o počítačích Apple nemám přehled). Ty byly v principu šestnáctibitové, ale existovala 32 bitová „nástavba“. S příchodem Windows 95 to již začalo být zajímavější. Samotný operační systém (OS) byl schopen pracovat s – tehdy nepředstavitelnými – 4GB paměti. 32 bitů se stalo na dlouhou dobu standardem jak pro OS tak pro programy.
Situace byla přehledná – do 32 bitového OS jste nainstalovali 32 bitový DAW a v něm používali 32 bitové VST a vlastně ani nebylo moc o čem přemýšlet. A všechno to fungovalo, pokud jste měli dost výkonný počítač, dost paměti a pokud někde programátoři neudělali chybu.
Čas plynul dál a „gigabajt“ už nebyl sprosté slovo. (Nejen) virtuální nástroje a jejich knihovny vzorků se zvětšovaly a najednou i ty jednotky gigabajtů přestávaly stačit. Procesory a aplikace na nich běžící už pomalu začaly narážet na svoje limity. Nastala éra 64 bitů.
Odbočka – proč taková čísla: 16, 32, 64 – to vychází z principu činnosti počítače. Jako je pro člověka s deseti prsty přirozené počítat v desítkové soustavě, představte si, že počítač má prsty dva. Takže počítá v soustavě dvojkové – ano, skutečně to je tak jednoduché. Takže ta čísla …16, 32, 64… jsou „dvě na entou“. Pak nastane éra 128 bitová, 256 bitová atd… – pokud tento vývoj nepřetnou počítače fungující na jiných principech.