S léty člověk snad nabere nějaké zkušenosti. Dlouho jsem se divil, proč jsem skoro nic nevytvořil, i když mám domácí studio (snad) v malíčku… Hodně mě inspiroval Graham Cochrane a jeho blog The Recording Revolution a výsledkem této inspirace je kompozice dvanácti skladeb, včetně textů (zatím čtyři z nich najdete zde na Bandzone). O některé myšlenky, které mi pomohly, bych se s Vámi rád podělil. Zkusím to s pěti „moudry“ každou sobotu. Sám jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží 😉
-
Naučte se anglicky, alespoň základy
-
Poslouchejte nahrávky vašeho oblíbeného stylu a pokoušejte se je analyzovat: Jaké používají zvuky a nástroje? Jaké používají melodické a harmonické postupy ?
-
Nediskutujte na hudebních fórech o tom, který je ten nejlepší nástroj, efekt, DAW (Digital Audio Workstation = nahrávací software), zvuková karta, plugin, mikrofon, kompresor, klávesy, kytara… Ptejte se tam jen, když nebudete něco vědět a když jste odpověď na sovu otázku nenašli v manuálu ani na internetu.
-
Nepřehánějte to s efekty. V drtivé většině případů stačí kompresor, ekvalizér, někdy reverb, případně delay.
-
Podívejte se do krabice se zvukovou kartou, klávesami nebo kytarovým efektem, jestli už tam nemáte přibalený DAW… Cubase LE, Ableton Live Lite, Sonar Home, ProTools Express, Presonus Studo One Artist, Tracktion, Garage Band… a v nainstalovaném DAW se podívejte, jestli už neobsahuje nějaké použitelné pluginy (nástroje i efekty) a používejte je. Pokud žádný DAW nemáte, zkuste si stáhnout z webu Reaper nebo Presonus Studio One Prime, uživatelé Apple pak mají k dispozici i GarageBand. „Lite“ nebo „home“ verze výše uvedených placených DAW vás také finančně nezruinují.
Při práci v domácím nahrávacím studiu je důležité pochopit zásadní rozdíl mezi MIDI a audio daty. Data v MIDI (musical instrument digital interface) jsou jen řadou příkazů pro tónový generátor (syntezátor, zvukovou kartu), efektovou jednotku nebo třeba světelný park na pódiu a když je pošlete na vstup zesilovače, tak je neuslyšíte (což, jak sami asi cítíte, je u světelného parku nesmysl). Nejde o zvuk. Jen o data, která říkají co má to které zařízení dělat (např. „zapni v syntezátoru notu C1 se zvukem klavíru o hlasitosti 100 ze 127 a nech ji znít ¼ doby“ nebo „otoč reflektor č. 15 o 30 stupňů doleva a rozsviť v něm modrou žárovku“…). Zatímco audio data ve formátech wav, mp3, flac, ogg apod. to je počítačová interpretace skutečného zvuku, tak jak ho slyší lidské ucho vcelku (jako na magnetofonové kazetě nebo gramofonové desce). Abyste tato data slyšeli, tak je ovšem musíte nejdříve poslat do D/A převodníku (= zvukové karty) a z jeho výstupu přivést do zesilovače.
V nahrávacích programech (DAW) zpravidla musíte při založení nové stopy – tracku – nejprve rozhodnout, zda bude ve formátu MIDI (VST nástroje, externí zvukové moduly, externí efektové jednotky…) a nebo audio (mikrofon, kytara, zpěv…).
Velmi zjednodušeně řečeno: MIDI = noty, audio = hotový zvuk.
Zřejmě pod dojmem fotografií interiérů z nahrávacích studií si začínající zájemce o domácí nahrávání běží hned koupit mixážní pult… Zpravidla nějaký ten Behringer Xenyx. Zejména v začátcích žádný mixážní pult k nahrávání nepotřebujete ! Všechno potřebné obstará zvuková karta společně se softwarem v počítači. Nejdříve si uvědomte, k čemu je mixážní pult určen – je to dáno již samotným názvem zařízení – smixovat, smíchat… Například při živém vystoupení kapely se v mixážním pultu smíchají ve správném poměru nástroje a hlasy a ty se pak v jediné stereo (někdy i mono !) stopě přehrávají z reprodukčních soustav posluchačům. V nahrávacím studiu je úloha mixážního pultu poněkud odlišná. Zde se nahrává do mnoha stop najednou a studiový mix má zpravidla nejen mnoho vstupů, ale hlavně i mnoho výstupů, aby bylo možné nahrávat jednotlivé stopy odděleně. A také musí splňovat ty nejvyšší nároky co se týká šumu, zkreslení atd. Takový pult však nestojí 2000Kč ale spíš 20000USD…
Zejména v menších, tedy i domácích, nahrávacích studiích je dnes běžné nahrávání přímo do vícevstupé zvukové karty (dnes se hodí spíš používat termín „audio rozhraní“, tvar externích zvukovek již nemá s kartou nic společného).
Předpokládejme že si chcete doma nahrávat zpěv s kytarou, což bude asi nejčastější případ. Přímo pro tento účel se vyrábějí zvukové karty s právě jedním mikrofonním vstupem a jedním vstupem pro elektrickou kytaru. Samozřejmě můžete nahrávat jen samotný zpěv nebo samotnou kytaru. Pokud chcete přinahrát další hlasy nebo nástroje, jednoduše je nahrajete později k již nahranému materiálu. Mixáž více nástrojů, hlasů, potažmo stop, provedete až po nahrávání přímo v počítačovém programu. Oproti mixážnímu pultu máte obrovskou výhodu, že si můžete nastavovat hlasitosti, korekce a efekty na jednotlivé stopy podle libosti a že pokud se vám to nepovede, můžete to prostě zkusit znovu. Mixážní pult vám smíchá všechny hlasy do jedné stereo stopy a s výslednou nahrávkou již toho moc nenaděláte. Na co tedy (na nahrávání doma) mixážní pult ?
Když víte jistě že chcete nahrávat jen jediný zpěv a nic jiného, může být zajímavou volbou USB mikrofon. K němu totiž nepotřebujete vůbec nic, kromě USB portu v počítači a softwaru. Audio rozhraní je již v mikrofonu obsaženo. Pozor však, pokud byste chtěli nahrávat do jednoho PC více USB mikrofony současně – tuhle variantu silně nedoporučuji, nemuselo by se to podařit – kvůli neexistující synchronizaci časovacích obvodů mezi mikrofony a konfliktům na USB sběrnici.
Před koupí mikrofonu a zvukovky si rozmyslete, jaký typ mikrofonu budete používat. V zásadě připadají v úvahu buď dynamický nebo kondenzátorový. Dynamický je levný, méně náchylný k poškození a jestli třeba později založíte kapelu, můžete jej používat i na živé vystoupení. Kondenzátorový bývá dražší a potřebuje ke své činnosti tzv. fantomové (phantomové) napájení, obvykle 48V stejnosměrných. Tím bývají vybaveny i ty nejlevnější mixážní pulty, ale ne všechny zvukovky. To je potřeba si zjistit před nákupem z dokumentace výrobce. Kondenzátorový mikrofon je citlivější na vlhkost, na nárazy apod. ale většinou mívá na nahrávce kvalitnější, plnější zvuk. Na live použití je dosti náchylný ke zpětné vazbě (pískání) a v náročných podmínkách živého vystoupení by nemusel přežít hrubější zacházení. K některému charakteru hlasu zpěváka se ale více hodí dynamický mikrofon, což lze zjistit jedině experimentálně.
K mikrofonu potřebujete také kabel (mikrofon -> zvukovka), k některým levným mikrofonům se vůbec nedodává a musíte si jej koupit zvlášť (jestliže víte, co je to páječka, můžete si jej samozřejmě i vyrobit). Pokud má zvukovka vstup XLR (někdy též zvaný Cannon), a pokud je tak zapojený i mikrofon, použijte vždy symetrický kabel XLR samice – XLR samec. Kabel XLR – jack se někdy dodává společně s těmi levnějšími dynamickými mikrofony. Ten použijte, pokud koupíte audio rozhraní se vstupem na mikrofon typu jack 6,3mm. V takovém případě ale nelze použít kondenzátorový mikrofon. U kondenzátorového mikrofonu lze použít jen a pouze symetrický kabel XLR samice – XLR samec. U zvukovky s XLR vstupem a fantomovým napájením lze použít jak dynamický, tak kondenzátorový mikrofon. Někdy bývá takový vstup kombinovaný s jackem 6,3mm a dá se použít i pro kytaru.
