Pořiďte si poslechové (nearfield) monitory. Na plasťáky Genius nebo Logitech zapomeňte. Pořiďte si jakékoliv aktivní monitory – KRK, ESI, M-Audio, Behringer, Yamaha, Edirol, Alesis, Prodipe, Kurzweil… Neřešte které jsou nejlepší. V domácích podmínkách panelákového obýváku je to prakticky jedno. Naposlouchejte si na nich vaše oblíbené nahrávky a míchejte pak podle nich. Většinou vyhoví průměr reproduktorů 5“. Pokud máte místo a finance, zvolte 6“. Pokud se Vám obého nedostává, vězte že i na 3“ nebo 4“ se dá tvořit.
Důležitější než superdrahý mikrofon je akustická úprava místnosti. Lepší je „standardní nepořádek“ než holé zdi.
Nekupujte „USB mikrofon“ na zpěv. Kupte kondenzátorový velkomembránový mikrofon s fantomovým napájením 48V. Jakýkoliv (Samson, Behringer, Apex, MXL, Se-Electronic, AudioTechnica, HSMC001…). Pokud už máte dynamický mikrofon s XLR konektorem, použijte jej.
Stojany, kabely, konektory, pop filtr před mikrofon a „pavouk“ na zavěšení kondenzátorového mikrofonu – také patří do rozpočtu.
Než koupíte zvukovou kartu pro nahrávání tak předtím pro první pokusy můžete použít integrovanou zvukovou kartu vašeho PC nebo notebooku s univerzálním ovaldačem ASIO4ALL.
Zvukovku můžete koupit i z druhé ruky. Zjistěte si ale, jestli výrobce nabízí ASIO ovladače k vaší verzi operačního systému. Některé starší výrobky vůbec nemusí fungovat s Windows 7, Windows 7 x64, Windows 8, Windows 8.1 apod…
Zapomeňte na všechny zvukovky Sound Blaster od Creative Labs nebo Asus Xonar či další výrobky pro oblast hi-fi audio. Ty jsou na poslech a hraní her, ne na tvorbu. Výjimku udělejte jen u značky E-MU, což je firma, která dříve vyráběla hudební nástroje, ale firma Creative Labs ji později koupila.
Neřešte, jestli je lepší Apple nebo PC. Dělejte s tím, co máte. Je to jedno.
Zapomeňte na GNU/Linux (pokud nevíte co to je, tak to tím spíš pusťte z hlavy).
S léty člověk snad nabere nějaké zkušenosti. Dlouho jsem se divil, proč jsem skoro nic nevytvořil, i když mám domácí studio (snad) v malíčku… Hodně mě inspiroval Graham Cochrane a jeho blog The Recording Revolution a výsledkem této inspirace je kompozice dvanácti skladeb, včetně textů (zatím čtyři z nich najdete zde na Bandzone). O některé myšlenky, které mi pomohly, bych se s Vámi rád podělil. Zkusím to s pěti „moudry“ každou sobotu. Sám jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží 😉
Naučte se anglicky, alespoň základy
Poslouchejte nahrávky vašeho oblíbeného stylu a pokoušejte se je analyzovat: Jaké používají zvuky a nástroje? Jaké používají melodické a harmonické postupy ?
Nediskutujte na hudebních fórech o tom, který je ten nejlepší nástroj, efekt, DAW (Digital Audio Workstation = nahrávací software), zvuková karta, plugin, mikrofon, kompresor, klávesy, kytara… Ptejte se tam jen, když nebudete něco vědět a když jste odpověď na sovu otázku nenašli v manuálu ani na internetu.
Nepřehánějte to s efekty. V drtivé většině případů stačí kompresor, ekvalizér, někdy reverb, případně delay.
Podívejte se do krabice se zvukovou kartou, klávesami nebo kytarovým efektem, jestli už tam nemáte přibalený DAW… Cubase LE, Ableton Live Lite, Sonar Home, ProTools Express, Presonus Studo One Artist, Tracktion, Garage Band… a v nainstalovaném DAW se podívejte, jestli už neobsahuje nějaké použitelné pluginy (nástroje i efekty) a používejte je. Pokud žádný DAW nemáte, zkuste si stáhnout z webu Reaper nebo Presonus Studio One Prime, uživatelé Apple pak mají k dispozici i GarageBand. „Lite“ nebo „home“ verze výše uvedených placených DAW vás také finančně nezruinují.
Internet je téměř bezedná studnice informací. Má to ale několik háčků: někdy je potřeba hodně pracně oddělit „zrno od plev“. A za druhé – angličtina.
Skvělým zdrojem k učení je Youtube – mnoho profesionálů je tu ochotna se zdarma (!) podělit o svoje zkušenosti. Tyhle mě zaujaly v poslední době (doporučuji projít si celé jejich Youtube kanály):
The Recording Revolution Grahama Cochrana:
Produce Like a Pro (jako host Bily Sheehan z Mr. Big – nahrává basu, wow!):
Pulasting Waves:
Production Advice (Ian Shepherd):
A určitě byste našli spoustu dalších…
Ale ne abyste proseděli dny a týdny u Youtube. Taky běžte občas sami něco vytvořit 🙂
Při práci v domácím nahrávacím studiu je důležité pochopit zásadní rozdíl mezi MIDI a audio daty. Data v MIDI (musical instrument digital interface) jsou jen řadou příkazů pro tónový generátor (syntezátor, zvukovou kartu), efektovou jednotku nebo třeba světelný park na pódiu a když je pošlete na vstup zesilovače, tak je neuslyšíte (což, jak sami asi cítíte, je u světelného parku nesmysl). Nejde o zvuk. Jen o data, která říkají co má to které zařízení dělat (např. „zapni v syntezátoru notu C1 se zvukem klavíru o hlasitosti 100 ze 127 a nech ji znít ¼ doby“ nebo „otoč reflektor č. 15 o 30 stupňů doleva a rozsviť v něm modrou žárovku“…). Zatímco audio data ve formátech wav, mp3, flac, ogg apod. to je počítačová interpretace skutečného zvuku, tak jak ho slyší lidské ucho vcelku (jako na magnetofonové kazetě nebo gramofonové desce). Abyste tato data slyšeli, tak je ovšem musíte nejdříve poslat do D/A převodníku (= zvukové karty) a z jeho výstupu přivést do zesilovače.
V nahrávacích programech (DAW) zpravidla musíte při založení nové stopy – tracku – nejprve rozhodnout, zda bude ve formátu MIDI (VST nástroje, externí zvukové moduly, externí efektové jednotky…) a nebo audio (mikrofon, kytara, zpěv…).
Velmi zjednodušeně řečeno: MIDI = noty, audio = hotový zvuk.
Posledních několik let dochází ke zmatení některých pojmů. Je to dáno překotným vývojem techniky, kdy se muzikant zároveň stává nahrávajcím, mixujícím i masteringovým zvukařem i producentem. Dnes jsou nahrávací technika i software dostupné téměř každému, o tom se muzikantům ještě před nějakými patnácti, dvaceti lety ani nesnilo… Jenže…
Pak dochází k záměně pojmů „hudební tvorba“ a „nahrávání“.
Nedávno jsem narazil na Youtube na nějaký tutoriál (nic proti, snaha se cení), kde první věta zněla: „K hudební tvorbě potřebujete především počítač“. A to je právě ta chyba. K hudební tvorbě potřebujete především talent – tedy hudební sluch a chuť tvořit. A pak se hodí umět hrát na nějaký hudební nástroj, abyste si mohli svoje hudební nápady rovnou přehrávat. Málokdo je schopen si melodii představit a rovnou zapsat třeba do notové osnovy, aniž by ji předtím slyšel. A až potom přijde na řadu počítač – jako záznamník.
Další omyly vznikají díky „reklamnštině“ – tedy jazyku, který vám vnucuje to správné a jedině nejlepší zboží a právě Vy, když bude používat totéž, budete stejně slavní a stejně úspěšní jako jejich slavnější majitelé. Když si pořídíte mikrofon od Neumanna (nic proti nim, je to samozřejmě špička!), tak to ale vůbec neznamená, že budete mít nahrávky stejně špičkové, jako zvukoví mistři ze studia Abbey Road. Rozhodující je praxe. Pokud (například) nevíte, co znamená pojem „směrová charakteristika“, nepomůže vám ani nejdražší mikrofon na světě. Stejně tak, i když se budete v pojmech orientovat, ale budete nahrávat v panelákovém obýváku, výsledek bude s Neumannem prakticky stejný jako s Behringerem (nic proti nim, cenově dostupné a pro začátečníka použitelné…)…
Teď asi čekáte návod, nebo že navrhnu nějaký prográmek, který to udělá… NE ! Převod MIDI souboru na WAV je naprostá pitomost ! Nic takového neexistuje. I když na to existují programy, které to údajně umí.
Proč tohle tvrdím? Protože chápu rozdíl mezi souborem MIDI a WAV. Tenhle rozdíl je zásadní:
U MIDI (Musical Instrument Digital Interface) se nejedná o záznam zvuku jako takového, ale pouze o seznam příkazů pro generátor zvuků (syntezátor, zvukovou kartu), jaký zvuk kterého nástroje má kdy zahrát (v principu, MIDI toho umí ještě víc). Jak bude skladba uložená v MIDI znít, záleží na tom jaké zvuky výrobce zvukové karty nebo syntezátoru použil. V klasickém PC se obvykle používá softwarová emulace syntezátoru s názvem Microsoft GS Wavetable SW Synth. Starší zvukové karty měly syntezátor „zadrátovaný“ napevno ve svých obvodech a zvuky od různých výrobců zněly různě.
WAV (mp3) je na rozdíl od MIDI prostý záznam zvuku – toho co slyšíte. Nic víc a nic míň. Stejně jako se donedávna nahrával zvuk na magnetofonový pásek. Nemusí to být jen zvuk hudebních nástrojů ale zvuk jakýkoli. Třeba hlas řečníka nebo zpěv ptáků… mp3 je v zásadě totéž – soubor mp3 je ale zmenšen, ochuzen o některé informace z původního zvuku, které pro lidské ucho nejsou zcela nezbytné k zachování původního zvukového vjemu. Výhodou je pak, že v PC nebo v přehrávači zabere mnohem méně místa než WAV ovšem za cenu mírné ztráty kvality nahrávky.
Hm, to je všechno pěkné, ale nějak to přece musí jít, chci poslouchat MIDI soubory na mém mp3 přehrávači…
Ale samozřejmě že to jde. Ale k tomu nepotřebujete žádný převodník. Prostě si ten MIDI soubor během přehrávání normálně nahrajte to WAV (nebo mp3). Například zvukové karty Sound Blaster Live! to umí přímo – v softwarovém mixu zvukové karty jen musíte zapnout „Record what you hear“. A když tuhle funkci zvuková karta nemá, můžete si pomoci propojením výstupu zvukové karty (zelený konektor) s linkovým vstupem (modrý konektor) a poté MIDI skladbu nahrát do WAVu třeba free programem Audacity (kterým jej pak můžete převést i na mp3). „Převod“ MIDI na WAV nebo mp3 umí i oblíbený přehrávač Winamp – ten ovšem dělá jen to, co jsem právě popsal – zvuky nástrojů z Microsoft GS Wavetable SW Synth nahraje přímo do audio souboru.
Zřejmě pod dojmem fotografií interiérů z nahrávacích studií si začínající zájemce o domácí nahrávání běží hned koupit mixážní pult… Zpravidla nějaký ten Behringer Xenyx. Zejména v začátcích žádný mixážní pult k nahrávání nepotřebujete ! Všechno potřebné obstará zvuková karta společně se softwarem v počítači. Nejdříve si uvědomte, k čemu je mixážní pult určen – je to dáno již samotným názvem zařízení – smixovat, smíchat… Například při živém vystoupení kapely se v mixážním pultu smíchají ve správném poměru nástroje a hlasy a ty se pak v jediné stereo (někdy i mono !) stopě přehrávají z reprodukčních soustav posluchačům. V nahrávacím studiu je úloha mixážního pultu poněkud odlišná. Zde se nahrává do mnoha stop najednou a studiový mix má zpravidla nejen mnoho vstupů, ale hlavně i mnoho výstupů, aby bylo možné nahrávat jednotlivé stopy odděleně. A také musí splňovat ty nejvyšší nároky co se týká šumu, zkreslení atd. Takový pult však nestojí 2000Kč ale spíš 20000USD…
Zejména v menších, tedy i domácích, nahrávacích studiích je dnes běžné nahrávání přímo do vícevstupé zvukové karty (dnes se hodí spíš používat termín „audio rozhraní“, tvar externích zvukovek již nemá s kartou nic společného).
Předpokládejme že si chcete doma nahrávat zpěv s kytarou, což bude asi nejčastější případ. Přímo pro tento účel se vyrábějí zvukové karty s právě jedním mikrofonním vstupem a jedním vstupem pro elektrickou kytaru. Samozřejmě můžete nahrávat jen samotný zpěv nebo samotnou kytaru. Pokud chcete přinahrát další hlasy nebo nástroje, jednoduše je nahrajete později k již nahranému materiálu. Mixáž více nástrojů, hlasů, potažmo stop, provedete až po nahrávání přímo v počítačovém programu. Oproti mixážnímu pultu máte obrovskou výhodu, že si můžete nastavovat hlasitosti, korekce a efekty na jednotlivé stopy podle libosti a že pokud se vám to nepovede, můžete to prostě zkusit znovu. Mixážní pult vám smíchá všechny hlasy do jedné stereo stopy a s výslednou nahrávkou již toho moc nenaděláte. Na co tedy (na nahrávání doma) mixážní pult ?
Když víte jistě že chcete nahrávat jen jediný zpěv a nic jiného, může být zajímavou volbou USB mikrofon. K němu totiž nepotřebujete vůbec nic, kromě USB portu v počítači a softwaru. Audio rozhraní je již v mikrofonu obsaženo. Pozor však, pokud byste chtěli nahrávat do jednoho PC více USB mikrofony současně – tuhle variantu silně nedoporučuji, nemuselo by se to podařit – kvůli neexistující synchronizaci časovacích obvodů mezi mikrofony a konfliktům na USB sběrnici.
Před koupí mikrofonu a zvukovky si rozmyslete, jaký typ mikrofonu budete používat. V zásadě připadají v úvahu buď dynamický nebo kondenzátorový. Dynamický je levný, méně náchylný k poškození a jestli třeba později založíte kapelu, můžete jej používat i na živé vystoupení. Kondenzátorový bývá dražší a potřebuje ke své činnosti tzv. fantomové (phantomové) napájení, obvykle 48V stejnosměrných. Tím bývají vybaveny i ty nejlevnější mixážní pulty, ale ne všechny zvukovky. To je potřeba si zjistit před nákupem z dokumentace výrobce. Kondenzátorový mikrofon je citlivější na vlhkost, na nárazy apod. ale většinou mívá na nahrávce kvalitnější, plnější zvuk. Na live použití je dosti náchylný ke zpětné vazbě (pískání) a v náročných podmínkách živého vystoupení by nemusel přežít hrubější zacházení. K některému charakteru hlasu zpěváka se ale více hodí dynamický mikrofon, což lze zjistit jedině experimentálně.
K mikrofonu potřebujete také kabel (mikrofon -> zvukovka), k některým levným mikrofonům se vůbec nedodává a musíte si jej koupit zvlášť (jestliže víte, co je to páječka, můžete si jej samozřejmě i vyrobit). Pokud má zvukovka vstup XLR (někdy též zvaný Cannon), a pokud je tak zapojený i mikrofon, použijte vždy symetrický kabel XLR samice – XLR samec. Kabel XLR – jack se někdy dodává společně s těmi levnějšími dynamickými mikrofony. Ten použijte, pokud koupíte audio rozhraní se vstupem na mikrofon typu jack 6,3mm. V takovém případě ale nelze použít kondenzátorový mikrofon. U kondenzátorového mikrofonu lze použít jen a pouze symetrický kabel XLR samice – XLR samec. U zvukovky s XLR vstupem a fantomovým napájením lze použít jak dynamický, tak kondenzátorový mikrofon. Někdy bývá takový vstup kombinovaný s jackem 6,3mm a dá se použít i pro kytaru.
