Rychlý tip – pokud se již nemůžete dočkat a instalujete si nějaký DAW nebo jiný program pro práci s hudbou, nepoužívejte v názvech souborů a složek diakritiku! Tedy háčky a čárky nad písmenky. Windows je sice znají, ale většina programů tohoto typu je zámořské produkce, s diakritikou nepočítají a i když budete dělat všechno formálně správně, může se stát, že program nebude takový soubor nebo složku moci nalézt a vy budete řešit zdánlivě nepochopitelné chyby. Stejně tak při instalaci Windows a vytváření „uživatelů“ jméno uživatele tvořte vždy bez diakritiky!
Výrobci
zvukových rozhraní se snaží samozřejmě nevýhodu malé
přebuditelnosti A/D převodníků nějak omezit. Na vstupu zvukové
karty lze použít například limiter – obvod, který má za úkol
si slabých a středních signálů „nevšímat“, ale příliš
silné signály ztlumit tak, aby nedošlo k přebuzení. Jako
vždy to
má i své nevýhody – přicházíme tak o dynamiku, tedy o
přirozený rozdíl mezi tichými a hlasitými pasážemi skladby. U
rockové, popové nebo elektronické hudby to však není tak
kritické.
Hůře
jsou na tom například klasika nebo jazz. Na
pomoc přichází zmíněné zvýšení počtu zaznamenatelných
hodnot z šestnácti bitů na 24. Teď máme k dispozici 24
bitů, dvě
na čtyřiadvacátou =
16 777 215 hodnot!
(a nulu). To
už je pěkné. Zvětšil se nám tím podstatně
tzv.
„dynamický rozsah“. Tedy
máme
možnost
zaznamenat velký
rozdíl
mezi tichou a hlasitou pasáží skladby.
Aby
byl záznam kvalitní, převodník musí být lineární, mít
minimální vlastní šum atd… to má na starosti výrobce. Jak se
mu to povedlo, je pak obvykle vyjádřeno cenovkou zvukové karty v
obchodě.
Kromě
dynamického rozsahu, tj. „kolik to má bitů“ musíme brát v
úvahu další údaj. A tím
je „Vzorkovací frekvence“ (nebo vzorkovací kmitočet, to je
totéž).
Abychom mohli něco nahrávat, tak kromě úrovně signálu potřebujeme i nějakou časovou orientaci. Analogový záznam se ukládá průběžně – pořád a furt, dokud se točí magnetofon nebo váleček fonografu. Digitální záznam musíme ukládat po kouskách – udělat z něj tu řadu čísel, kterou pak můžeme uložit například na pevný disk počítače. A to uděláme tak, že signál vstupující do zvukové karty dostatečně často rozsekáme na kousíčky a ty kousíčky pak uložíme do souboru (stopy, písničky…) hned za sebe. Kolik je „dostatečně často“? Tady záleží na tom, jak vysokou frekvenci chceme zaznamenávat. A u hudby, resp. zvuku, vycházíme z vlastností lidského sluchu. Obvykle se udává, že zdravý člověk slyší frekvence od 20Hz do 16kHz (dvacet hertzů až šestnáct kilohertzů = dvacet kmitů za sekundu až šestnáct tisíc kmitů za sekundu), někdy se uvádí až 20kHz. Takže potřebujeme zaznamenat až 20kHz. Nízké frekvence jsou v pohodě, tam je času dost…
(předchozí díl) (pokračování)